Pouť na Říp

Ve dnech 14. – 18. září se naše škola vydala na pouť. Její vznik a průběh popsal pan učitel Milan Bárta:

K prvotnímu nápadu mě přivedl fakt, jakým způsobem je autory učebnic vnímána vlastivěda. Neustálé dotazy v pracovních sešitech, kterými městy teče Labe a kde pramení Vltava, kde se tyto řeky stékají atp. Atlas je sice moc hezký vynález, ale reálný zážitek nenahradí. Také mě ovlivnila vlastní zkušenost: ujít denně dvacet kilometrů znamená úplně jinak vnímat krajinu, maličkosti přírody, charaktery lidí i sebe sama.
Původně jsem chtěl cestu podniknout se čtvrťáky, ale o akci projevili zájem i žáci z jiných tříd, rodiče a kolegyně, takže jsme Pouť vyhlásili jako celoškolní akci. S tím, že ji uskutečníme, pokud se přihlásí aspoň patnáct lidí. Během několika dnů jsme byli na padesátce.
Plánovat jsem začal už v zimě, měl jsem vymyšlenou trasu, domluvená levná ubytování … a přišla koronakrize. Během prázdnin jsme se rozhodli, že akci přece jen uskutečníme, a za čtrnácti dní vše přeorganizovali. Naštěstí nás odmítli jen v jednom ubytování. Dokonce se ozvali i sponzoři, takže rodiče za týdenní výpravu zaplatili jen dvě stě korun. Velké množství maminek a tatínků se také přihlásilo s nabídkou pomoci – dětem jsme hodně ulevili tím, že jsme jim nechali převážet věci na spaní a jídlo.

den
Předpověď počasí nebyla v původní verzi úplně příznivá. V pondělí měla dorazit studená fronta. Časem se z ní však stala fronta teplá (pro mě trochu záhada), a tak jsme místo deště a přízemních mrazíků očekávali spíše tropické noci.
V pondělí 14. 9., v osm hodin jsme se konečně sešli před školou. 53 dětí, pět pedagogů jako přímý doprovod, plus další dva na zajištění servisu. A také jeden rodič, který po většinu času doprovázel svého syna na invalidním vozíku (občas, když měl pracovní povinnosti, vypomáhal náš asistent).
První vyrazili ti nejmenší, výpravu uzavírali sedmáci. První úsek byl všem známý: po žluté turistické značce, po Poštovní cestě, pak se ve Žďárském lese napojit na červenou E desítku, neboli Máchovu cestu. Malé pauzičky jsme dělali po cca třech kilometrech, často v obcích, které děti znaly lépe než já. Protože v nich bydlí. Tak teď vím, kdo má jakého koně, kdo jakého psa.
Takto jsme prošli vesnickou památkovou rezervací Žďár s řadou výstavně opravených roubenek a se školou, která má krásnou historii a ošklivou současnost. Jaká bude její budoucnost?
Oběd proběhl na parkovišti pod hradem Houska. Některé děti poprvé zjistily, co je to ešus a že lžící se dá sníst úplně vše. Problém nebyl ani s pitím, protože speciálně kvůli nám majitelé otevřeli Hospůdku Na konci sil.
Když si někteří objednávali už třetí zmrzlinu, zvedli jsme se a kolem kaple Nejsvětější Trojice zamířili dále na jih. Trojcípá kaple je jako mnoho jiných sakrálních památek v okolí vyzdobena malbami Venduly Císařovské. O obnovu těchto památek se stará Pšovka – okrašlovací spolek Kokořínska. Jiným příkladem takové památky je tzv. Český kříž, který nás čekal při sestupu do dalšího z údolí Kokořínska.
Od rozcestí pod Drnclíkem jsme po žluté a červené značce vyzkoušeli i zelenou a přes různé části osady Brusné došli do Lesoparku Debř. Někteří si odběhli k vyhlídce na Vrátenskou horu. Část proto, že pod skalkou byla keška.
Zajímavé je, že debř je starý český výraz pro údolí. Stejnojmenná ves je i u Mladé Boleslavi. Debř u Mšena byla však během první světové války vylepšena řadou turistických perliček – zmenšeninou hradu Kokořín, zvětšeninou muchomůrky červené, sochou Jana Husa, hřištěm, jezírkem a přírodním divadlem. Dnes dávnou slávu připomínají cedule informující o původním stavu. Na konci údolí jsou slavné lázně ve stylu art deco. Bohužel v září i přes vysoké teploty nepochopitelně zavřené.
Zbývalo už jen vystoupat na náměstí a zjistit, jestli platí dohodnutý nocleh v klasické sokolovně. 40 korun za noc ve vlastním spacáku. Děti si rozestlaly a přes tenisové kurty prošly areálem na travnatou plochu, kde už byl připraven kolega s rohlíky, chleby, sýry, ovocem a zeleninou. Některým se podvečer tak líbil, že nakonec dali přednost spaní pod širákem. Hvězdná mšenská noc k tomu vybízela.
den
Z 53 dětí pokračovalo druhý den v Pouti na Říp 52. V osm hodin byl budíček, ale to už se vařila voda na čaj.
Snídaně byla opět v trávě za tenisovými kurty ve Mšeně. Paní knihovnice nám půjčila razítka z informačního centra, takže všichni si mohli vyzdobit kredenciál, který v domácí manufaktuře každému vyrobila asistentka Mája.
V deset hodin jsme se vydali dále na jih. Po nefrekventované silnici jsme došli k Františkově aleji a na okraj Sedlece a pak už postupovali zalesněnými údolími a Komínem do Kokořínské doliny. Před vstupem do lesů jsme poprvé v dálce spatřili náš cíl, horu, na kterou podle pověsti vystoupil Praotec Čech se svou družinou.
Hodinová přestávka v restauraci Pobuda přišla vhod. Na samotném Kokoříně jsme se dlouho nezdrželi, s prohlídkou se v plánech nepočítalo, ale razítko nám zapůjčeno bylo. I v kase zapomenutý mobil se včas vrátil ke svému majiteli. Obzvlášť menší děti si myslely, že už tohle byl ten slavný Říp. Ale před námi ještě byly tři dny a více než šedesát kilometrů.
Oběd nám ochotný pan Fridrich dovezl před kokořínský zámek. Okolní dvě restaurace byly zavřené, takže jsme si museli vystačit s okenskou vodou.
Po krátkém úseku po silnici jsme opět vstoupili do lesů a kráčeli po modré značce nejprve Truskavenským a poté po žluté trase Zimořským dolem.
Odpoledne se udělalo chvílemi nesnesitelné vedro a většině došly zásoby tekutin. Proto jsme nakonec zavolali do Želíz, jestli je aspoň otevřený bufet u kempu. Myslím, že jsme panu majiteli udělali slušnou tržbu.
Chatky u stadionu v Liběchově byly trochu zklamáním. Na jednu stranu měly děti dost prostoru a nové sociálky, na druhou stranu část chatek nedoznala změn od mé návštěvy v devadesátých letech. Dokonce volalo několik rodičů, že nechce, aby v takovém prostředí děti spaly. (Ach ty mobily!) Pravdou je, že původně jsme zde měli platit 150 korun na dítě, ale nakonec jsme se dohodli na stovce. Jelikož bylo teplo, velká většina účastníků si ustlala na trávě a opět přespala pod hvězdami. Obzvlášť pro ty, jejichž kamarádi si přidali vynikající čočku našeho asistenta Honzy, to bylo vysvobození.
den
Ve středu 16. 9. se celé výpravě opět podařilo vyrazit v deset hodin. Nikdo nevzdal, přestože předchozí etapa se nakonec ukázala co do kilometrů jako rekordní.
Nejprve jsme zamířili k liběchovskému zámku. Kde jsou ty časy, kdy jsme sem jezdili obdivovat asijské sbírky Náprstkova muzea. Po povodních se už nevzpamatoval. Obdivovali jsme aspoň zámecký park a nakukovali do oken.
V počínajícím vedru jsme vylezli ke kapli Sv. Ducha s vyhlídkou na Labe a komplex mělnických elektráren. Následoval sestup k řece a pochod podél naší největší řeky do Mělníka. Zastavili jsme se například u milníku, který za druhé světové války označoval hranici mezi protektorátem a německou říší.
Původně jsme oběd plánovali v centru Mělníka, ale nestíhali jsme, takže jsme si s maminkou paní Kapounovou dali sraz v sadech Antonína Junka v Mlazicích.
Následující výstup do centra okresního města byl jednou z nejnáročnějších částí celé pouti, teplota se na sluníčku vyšplhala ke třiceti stupňům. Odměnou byla skoro desítka razítek v informačním centru a malé osvěžení ve vodní nádrži na náměstí. Krátký rozchod každý využil k doplnění tekutin. Společně jsme si prohlédli soutok Labe s Vltavou a další kus cesty.
Po překonání Labe jsme pokračovali podél Vraňansko – hořínského plavebního kanálu. Ten prochází rozsáhlou rekonstrukcí, a to včetně mostů, takže jsme na několika místech museli improvizovat, až jsme se nakonec na druhý břeh dostali po provizorní lávce v blízkosti základů starého mostu nedaleko Zelčína.
Právě v Zelčíně, nedaleko zooparku, jsme měli domluvené další ubytování. Pronajali jsme si několik chatek a také jedno týpí. Většina ale stejně spala pod širákem.
Večer kromě opékání vuřtů zpestřila oslava jedněch padesátin. Dort, řízek i teplá zmrzlina byly pro každého, pokud extrémně nezaváhal.
den
Ráno 17. 9. se počet účastníků pouti ustálil na padesátce školáků, ale na dva dny se k nám přidala Zorka ze školky. Z mapy vypadala etapa méně záživně než ty předchozí, ale opak byl spíše pravdou.
Opustili jsme Zelčín a po cyklostezce vedoucí podél Vltavy jsme došli do Lužce nad Vltavou, kde jsme udělali krátkou přestávku na dokoupení zásob.Také jsme rozbalili balíček, který k nám dorazil od rodičů Smrkovských.
Za Lužcem jsme se vrátili k Vraňansko – hořinskému kanálu a za sbírání ořechů doputovali do Vraňan. I tam se opravoval most, ale dal se přejít. V Mlčechvostech na nás čekala paní Blanická s várnicemi plnými fazolového guláše.
Úsek do Jeviněvsi byl snad nejkrásnějším, jakým jsme během týdne šli. Žádný asfalt moderních cyklostezek, žádné městské kostky, klasická polňačka.
Přežili jsme útok monstra, které hnojilo zoranou půdu a v dáli spatřili krásný vinohrad s opravenou bílou stavbou připomínající sklípek. Sice to byl jen sklad nářadí, přesto jsme nelenili a v Jevíněvsi zjistili, komu nádherné místo patří. Chvíle vyjednávání a dětem se dostávaly informace o výrobě vína. Každý si mohl natrhat hroznů, kolik snědl nebo nacpal do krabičky. Dospělí mezitím nakoukli do sklípku a zjistili, v jaké fázi je čerstvý burčák. Dvě stovky za vše, včetně času, se nám zdáli málo, ale pan vinař prohlásil, že pro něj je to investice do budoucna. „Však vy se ještě vrátíte,“ zadoufal.
Slibovali jsme dětem, že Říp budou mít celý den na očích, ale ve skutečnosti jsme za dřevěnou zvoničkou v Jevíněvsi vstoupili do lesa a stoupali k pozůstatkům hradu Jevín. Odlovili jsme kešku a Říp stále nikde.
Zjevil se, až když jsme měli na dohled i Ctiněves. V této malebné podřipské obci jsme se ubytovali v zrekonstruovaném kulturním domě, jehož součástí je i hostinec U Praotce Čecha.
Společné spaní v jedné místnosti znamenalo zhasnout už před desátou a dlouhý odpočinek před závěrečným výstupem.
den
Nastal den D. Po již klasické společné snídani v takřka švédském stylu jsme si naposledy zabalili a z jihovýchodu se vypravili k vrcholu Řípu.
Bájná hora sice není cíl, kterým by se horolezci chlubili ve svých deníčcích, ale my s sebou měli Kiliána na vozíku a jeho tatínek musel do práce. Právě od Ctiněvse je Říp nejdivočejší. Děti, které kolegyním pomáhaly, zaslouží velikou pochvalu i tady v novinách. Chtěl jsem je vypsat jmenovitě, ale bylo jich tolik, že se bojím, abych na někoho nezapomněl. Nutno říct, že přítomnost Kiliána byla pro mě i pro děti velkou školou života. A to nás ještě čekala cesta s Českými dráhami.
Když se nám po hodině a půl podařilo na kopec dostat, zamířili jsme nejprve do Rotundy sv. Jiří a sv. Vojtěcha, kde jsme si vyposlechli výklad nervózního průvodce. Následoval raut u Chaty Říp. Milá paní, bývalá učitelka, nám uvařila polévku, usmažila řízky, a přestože jsme si původně pití nezaplatili, naplnila nám šťávou plnou várnici. Na některé lidi jsme měli během pouti opravdu štěstí.
Bylo před námi posledních sedm kilometrů na nádraží v Roudnici nad Labem. Kolem rybníku Vesečák za Krabčicemi nebo Kratochvílovy rozhledny v Žižkových sadech.
Nakonec se počet kilometrů ustálil na 102 kilometrech. A to nepočítáme kilometry, které se naběhaly mezi spacákem a záchodem, při vybíjené a dalších aktivitách, kdy jsem měl vypnutý GPS.
Cesta za zážitky, to je atrakce, kterou každému při zakoupení jízdenky poskytnou vlakoví dopravci v Česku. Ani my nebyli výjimkou. Na přestup v Lovosicích jsme měli tři minuty, přičemž souprava s ironickým označením rychlík přijela s osmnáctiminutovým zpožděním. Po naší intervenci na nás spoj do České Lípy čekal. Jen byl plný a průvodčí nás do něj nechtěla pustit. Nakonec nás zachránil Kilián, jehož vozík sice nebylo jednoduché dostat do dveří předchozího rychlíku, ale průvodčí v lokálce nakonec obměkčil.
Čekala nás hodina v roušce, slovy klasika: ve stoje na jedné noze a ještě ne na své. Pár minut před šestou hodinou večerní jsme akci ukončili tam, kde začala, v Oknech.