Na Lesním festiválku v září 2015 jsme se pokusili představit koncepci lesní školky pro celý školní rok. Obsahovala čtyři základní oblasti: svět rostlin, svět živočichů, indiánskou tematiku a téma působení člověka na zemi. Jak ubíhaly jednotlivé měsíce, a střídala se roční období, mohli jsme testovat naše schopnosti, možnosti a hlavně reakce dětí na jednotlivé činnosti.
Které z našich aktivit lze označit jako úspěšné? Velký zájem vzbudilo pozorování živých zvířat a setkávání se s nimi (pozorování živočichů při našich výpravách, setkání s ornitologem, canisterapie v tradiční školce, program o obojživelnících aj.). Poměrně úspěšná je i tvorba herbáře během celého roku. Indiánská tematika nám neustále přináší mnoho možností. Děti se učí splynout s přírodním prostředím, poslouchají indiánské příběhy obsahující moudrost přírodních kmenů, získávají nové dovednosti, tvoří si vlastní indiánské čelenky.
Celým rokem nás provázely tradice a zvyky prověřené mnoha generacemi. Nejen vánoční a velikonoční svátky nám poskytují možnost rituálu. Snažili jsme se prožít i Hromnice, masopust, svátek svatého Jiří, zvyk čištění studánek a další. Nechybělo oblíbené vynášení zimy společně s tradiční školkou.
Od počátku ledna se součástí našeho programu stala jóga pro děti vedená paní Terezou Laštovkou, která se zařadila mezi velmi úspěšné aktivity v naší školce.
Přestože je nutné dětem připravovat hodnotný program, který jim otevírá obzory do dalších světů, na první místo z hlediska úspěšnosti bych postavila dětskou představivost a hravost v lese a blízkém okolí maringotky. I když jsme se snažili připravovat zajímavé činnosti, věděli jsme, že větve a větvičky, mech a kamínky, louže, bláto a písek často zvítězí. Během celého roku jsme mohli pozorovat, jak děti z přírodních materiálů vytvářejí svůj kouzelný svět, do nichž čas od času zakomponují ten náš umělý, lidskou civilizací vytvořený prostor vztahů a vazeb (velmi oblíbená hra na jednotlivé členy velké rodiny, kde má své místo máma, táta, děti i prarodiče a další příbuzenstvo).
Během roku jsme také měli možnost nahlédnout do podobných předškolních zařízení v Norsku a Německu, která mají s pobytem dětí venku dlouhodobé zkušenosti. Bylo radostné uvědomit si základní skutečnost, že děti jsou všude stejné a na možnosti přírodního prostředí reagují naprosto shodně, spontánně a samostatně. Jak pravila jedna z učitelek bergenské školky, čím tvořivější děti ve skupině má, tím méně aktivit sama připravuje.
Lesní školka KOLEPA prošla další možnou cestou svého vývoje. Před námi se otevírají cesty i cestičky další, zatím neprobádané, i když částečně již naplánované. Už se těšíme, jak společně s dětmi poskládáme kaleidoskop jednotlivých činností a rituálů, které nás provedou dalším školním, ale i kalendářním rokem.
Pavlína Lomičová
