Na rozhraní května a června jsme s dětmi z lesní školky podnikly odvážnou čtyřdenní výpravu do Krkonoš.
První den proběhl ve znamení velkého cestování. Nejdříve jsme vyzkoušeli železniční trasu Doksy – Trutnov, kde nás čekal hlavní bod programu. Z trutnovského nádraží jsme se nechali autobusem zavést do spřátelené lesní školky Ostrov přírody, kde se naše děti okamžitě promísily s místními, aby společně rozehrály celou škálu oblíbených činností. Venkovní „blátivá“ kuchyně poskytla bohatý prostor pro kuchtění všeho druhu, volně zavěšená lana se prohýbala pod hrozny nadšených lezců a nezahálel ani dřevěný autobus. Při krátké výpravě na přilehlé pozemky jsme pozdravili zvířecí kamarády, ovečky, kozy a koníky, nejsrdečnější byl však osel Tonda. Jen neradi jsme se loučili s průvodkyní Terezií a jejími svěřenci, ale naše cesta musela pokračovat.
Vydali jsme se tedy ke hřebenům Krkonoš až na Pomezní boudy, kde nás očekával majitel chaty Třezalka Jarda. Děti po rychlé večeři usínaly za hřmění i rázných úderů hromů, které zakončily na zážitky bohatý den.
V následujících dnech jsme se přesvědčili o zdatnosti a vytrvalosti našich Kolepáčků. S bravurou a lehkostí zdolaly v parném dopoledni výstup na chatu Jelenku, z níž je to jen pouhý „skok“ na královnu Krkonoš Sněžku. V radostné náladě jsme během třetího dne pobytu s dětmi podnikli výpravu po části Pohádkové stezky Malou Úpou. Na počátku se sice trochu projevila únava z mnoha předchozích zážitků, ale byla přehlušena poutavými atrakcemi na jednotlivých zastaveních. Téměř v závěru naší pouti se objevilo dětské hřiště a také mrazicí box s nanuky v blízké restauraci, které podnítily regeneraci nejen dětských sil. Když se ještě dostavila odměna v podobě pohádkového groše za návštěvu stezky, zavládla úplná spokojenost.
„Mně se nechce ještě domů,“ zaslechli jsme z mnoha dětských úst při poslední společné snídani na chatě Třezalce. A tak nám nezbývá nic jiného, než příští rok vyrazit do Krkonoš znovu a třeba i na delší pobyt.
